První díl šestidílného autobiografického opusu Můj boj se hned po vydání stal bestsellerem, kterého se jen v Norsku prodalo přes půl milionu výtisků. Senzaci vyvolal mimo jiné svou naprostou otevřeností, s jakou autor popisuje svůj život, myšlenky a úvahy.

• Název: Můj boj 1: Smrt v rodině
• Originální název: Min kamp. Foerste bok (Work 1)
• Autor: Karl Ove Knausgard
• Překladatel: Klára Winklerová
• Nakladatelství: Odeon
• Vydání: 2016
• Počet stran: 416

Co je tak skandálního na životě norského spisovatele ve středním věku, který s vámi sdílí své myšlenky a pocity? V podstatě nic, ale představte si, že byste vše, co se vám honí hlavou, sdíleli se čtenářskou veřejností. Karl Ove Knausgård se o něco podobného pokusil a sobě ani svým blízkým to nijak neusnadnil. První díl má podnázev Smrt v rodině a autor v něm řeší zejména svůj problematický vztah k otci. Téměř v reálném čase přemýšlí a píše o svém bratrovi, otci, manželce, dětech, o svém vztahu k alkoholu, filozofuje o umění nebo smrti. Hodně se také ve vzpomínkách vrací do období dospívání, takže vám věrohodně vylíčí, jaké to je vyrůstat v 70. letech na malém norském městě. Nejsilnější pro mě ale byla druhá část knihy, kdy se po smrti svého otce vrací do rodného města, aby se svým starším bratrem zařídili pohřeb a postarali se o další praktické záležitosti.

Důvodem úspěchu ale není jen kontroverzní název a téma. Kniha je výborně napsaná. Text plyne naprosto přirozeně a autorovi věříte každé slovo i proto, že si nic nedaruje, přiznává selhání, neúspěchy a je schopen sebereflexe. Dokáže vystihnout atmosféru jednotlivých situací jen pár slovy, popisuje myšlenky, aniž by se opakoval a postavy umí vykreslit pomocí několika dialogů tak, že máte pocit, že je znáte odjakživa. Nepostupuje vždy chronologicky, stejně jako v myšlenkách často odbočuje od tématu, přeskakuje různá období, vrací se k minulým zážitkům a zase zpět. Některým zdánlivě banálním historkám věnuje spoustu prostoru, např. pašování piva na jeden z prvních večírků, jindy shrne deset let života v několika odstavcích. Velkou roli v knize hrají vůně, chutě a různé asociace a určitě se přistihnete, jak i vy zabrousíte v myšlenkách od knihy k vlastním vzpomínkám.

Karl Ove Knausgård není žádným spisovatelským nováčkem, úspěšnou prvotinu Mimo svět vydal již v roce 1998. Psaní dalšího románu mu pak zabralo dlouhých šest let a v reakci na tento autorský blok se rozhodl změnit přístup a místo dlouhého uvažování a pilování každé věty k dokonalosti vsadil na kvantitu a tři roky prostě psal a psal. Výsledkem je několik tisíc stránek téměř necenzurovaného textu, velký úspěch po celém světě a bouřlivá debata a diskuze nejen literárních kritiků.

V některých článcích a anotacích je autor nazývám Proustem 21. století, což mě málem od čtení odradilo, neboť z Hledání ztraceného času jsem zvládla jen první díl. Můj boj se ale čte lehce a dokáže přikovat do křesla i netrpělivého čtenáře. Tato kniha je fantastická zejména tím, jak za nás dokáže vyjádřit naše tajné myšlenky. Ačkoli jsme totiž každý jiný, rádi se necháme ujišťovat, že jsme vlastně všichni tak nějak stejní.

Za tohle skvělé čtení děkuji Neoluxoru.