Vydejte se na cestu do Kanady a Ameriky, do světa soběstačnosti, samotářského cestování a žití, a tak trochu i do svobodomyslné duše mladé norské spisovatelky Lajly Rolstad.

• Název: Vlčí ostrov
• Originální název: Ulveoya
• Autor: Lajla Rolstad
• Překladatel: Daniela Mrázová
• Nakladatelství: Kniha Zlín
• Vydání: 2016
• Počet stran: 242

Název této autobiografické knihy může trochu mást, protože na kanadský Vlčí ostrov se dostanete jen v úvodní části knihy. Autorka zde v zimní sezóně pracuje jako správcová opuštěného areálu, kde topí v prázdných chatách, chodí po okolí, pomáhá v místní kavárně a řeší své úzkosti a svérázný vztah s místním chlapíkem. Není to špatný úvod, ale ta zajímavější část teprve přijde. Poté, co si v Norsku udělá řidičák a sežene dost peněz, se totiž spisovatelka po více než roce do Kanady vrací. Na cesty vyráží sama, jen s vybavením, které se jí vejde do auta. Potkává různé lidi na okraji společnosti – odrostlé hippies, horolezce, alternativní skupiny, jogínky, kovboje, původní obyvatele, dobrodruhy. S někým se zdrží pár dní, jindy naváže hluboké přátelství. Ne každé setkání je příjemné a téma strachu a nebezpečí se v textech často vrací. Jaká je ta správná míra sebedůvěry, kdy je strach jen stav vědomí a kdy hrozí opravdu problémy? Nakonec tráví několik měsíců o samotě v chatě přátel v srdci kanadské divočiny. Tahle poslední část se mi líbila nejvíc, autorka tráví čas meditacemi, stará se o zásoby a dřevo, učí se od místního léčitele, duševně se zklidňuje a roste.

Kniha vám to na začátku neulehčí. Je to, jako byste našli cizí deník z cest, který si někdo psal sám pro sebe. Jste hozeni rovnou do příběhu, o hlavní postavě nic moc nevíte, a teprve z různých náznaků a občasných vzpomínek si k autorce postupně budujete vztah. Žije i píše stylem “tady a teď”, málokdy se vrací k minulým událostem nebo plánuje do budoucna. Už jsem si kolikrát říkala, aha, tak takhle to má a bere, a zase mě dokázala překvapit a ujistit, že o ní vlastně nic nevím. Dojmy se mění podle toho, co o sobě chce a dokáže sdílet. I autorka poznává sama sebe, svůj vztah k ostatním lidem, zvířatům, přírodě. Snaží se najít tu správnou duševní rovnováhu bez předpisů na léky proti depresím, které její život řídily dřív. Většina knihy je psána prostým a jednoduchým jazykem, takže zní velmi upřímně. Oproti tomu zde najdete i poetické až lyrické pasáže, zejména z období samoty a pobytu v přírodě, které mě často vzaly za srdce.

Mám ráda tyhle cestovněduchovní knihy, ve kterých člověk nachází paralely ke svým myšlenkám při putování přírodou. Jak se vše zdá idylické, když je člověk zdravý, na cestě jsou nádherné výhledy, všude dost jídla a přátelských lidí. A jak se vše může zhroutit kvůli malé nepříjemnosti nebo zádrhelu. Ke komu se pak člověk obrací? Stejně jako Chris McCandless ve známém díle Útěk do divočiny (“Happiness only real when shared.” – “Štěstí je skutečné, pouze je-li sdíleno.”) dochází autorka k podobnému závěru:

Bylo by skvělé, kdybych mohla cestovat s někým, kdo by mě pohladil po vlasech, kdo by za mě řídil auto, kdo by mě uložil do postele v chladné místnosti. Poprvé za dlouhou dobu se cítím strašlivě osamělá. K čemu mi jsou všechny ty krásné zážitky, když je není s kým sdílet, jsem v poušti sama.

Knihu doporučuji všem dobrodruhům a cestovatelům. A také lidem s otevřenou myslí, kteří ještě neztratili víru ve své sny.

Za toto čtenářské putování děkuji Neoluxoru.