Románová prvotina Anežka od Viktorie Hanišové se nevyhýbá těžkým tématům: tikání biologických hodin, potrat, nelegální adopce romského děvčátka, předsudky, maloměšťáctví… Občas až nepříjemně přesná kniha, kterou jsem přečetla během jednoho dne a hned si k ní ještě dovypůjčila Rok kohouta, jak mě téma zaujalo.
- Název: Anežka
- Autor: Viktorie Hanišová
- Grafická úprava, ilustrace: Martin T. Pecina
- Nakladatelství: Host
- Vydání: 2015
- Počet stran: 256
Julie je jedna z městských sebevědomých žen, pracuje jako personalistka, dobře se obléká, kupuje hromady bot, bez líčení by nevyšla na ulici, doplňte si další klišé a stereotypy o současných mladých kariéristkách. A jak to tak chodí, začínají i Julii tikat biologické hodiny a začíná „projekt dítě“. Urputnou snahou o otěhotnění od sebe však odhání potenciálního tatínka a po potratu a zdravotních problémech už je naděje na přirozené otěhotnění nulová. Sen o blonďatém děvčátku, Anežce, se hroutí. Pod tlakem těchto okolností je tady náhradní plán – pokoutní adopce romského děvčátka Agnes. Začíná nesnadný život svobodné matky. Nevyrovnaná Julie má přesnou představu o tom, jaká má její dcera být, a je odhodlaná jí do té podoby vychovat stůj co stůj. Plná předsudků a strachu z reakcí okolí vrší jednu lež za druhou a doma jí roste nešťastná nechápaná bytost. Některé křivdy a lži ale prostě nejde napravit a jak asi tušíte, tohle nemůže dobře dopadnout.
V knize se střídají dvě časové roviny – současnost, vyprávěná Julií a Agnes v ich formě, a minulost, která je psaná ve třetí osobě a popisuje, jak se vše před lety událo. Spolu se strohým a jasným jazykem je tak text zvláštně odosobněný a chladný jako se mi zdála i samotná hlavní hrdinka. V podobném stylu jsou i ilustrace a písmo – jednoduché minimalistické kresby a neobvyklé číslování stránek a kapitol, kde chybí bílá.
Není nic horšího než lepší průměr. Znamená to stát na hranici mezi světem hloupých a chytrých. Nezapadnout ani do jedné skupiny. Neustále pošilhávat po něčem lepším. Jenže Agnes po ničem nepošilhává, je spokojená tam, kde je. Naprosto ji chybí vnitřní motivace. Zanedlouho nastoupí do ročníku, který bude pro její budoucnost rozhodující. Alespoň do pololetí je potřeba udržet průměr známek, aby měla možnost dostat se na gymnázium. (str. 161)
Asi byste podle anotace čekali, že se bude zejména řešit romský původ holčičky a problémy s ním spojené, o rasismus ale v této knize primárně nejde. Hlavní jsou podle mě předsudky a nenaplněná očekávání, neschopnost vymanit se z tlaku okolí a být sám sebou. Musím přiznat, že některé pasáže jsem musela těžce rozdýchávat (potrat, noční bdění u kojence, kdy matce ujedou nervy, psychické týrání u jídla, dospívání Agnes). A úplně nejhorší je, když se v některé části nebo vyřčené větě trochu poznáte. Na začátku píšu, že je Julie popsána stereotypně, a opravdu znám dost takových žen, které podobné charakteristice odpovídají. Doufám ale, že co se týče mateřství, tak se realita a kniha tak často nepotkávají.
Knihu každopádně velmi doporučuji, je velmi přesvědčivá, aktuální a nutí k zamyšlení a nečernobílému vidění nejen mateřství.
Na tuhle knihu už jsem jednu recenzi četla a téma mě tehdy docela zaujalo, ale nějak se mi na ni podařilo zapomenout, ale teď si říkám, že by stálo za to si ji přečíst. Už jen proto, že mám pocit, že takových žen jako je Julie taky znám docela dost (ale pochopitelně to soudím jen dle tvého popisu) a co si budeme povídat, mateřství je pro mě teď docela aktuální téma, takže o to víc mě láká si to přečíst :-)
Určitě za přečtení stojí. Myslím, že mě taky dost vzala kvůli vlastním dětem, dřív bych to asi tolik nevnímala. Teď už se mě vše víc dotýká, navíc jsem poslední dobou nějaká sentimentální, tak mě rozbrečí každá blbina, natož taková těžká tonáž jako v této knížce.
To je zajímavý téma, o tom žádná. Četla jsi knihu od Macešky? Dagmar Zezulová, Domov je místo, odkud Tě nevyhodí? Je moc zajímavá, je to skutečný příběh primářky, věřící ženy, které je pěstounkou. Má trochu jiné zkušenosti, možná i díky jejímu vzácnému nadhledu. Po Roce kohouta jsem potřebovala přečíst i trochu odlišný pohled. Doporučuji.
Zatím nečetla, ale vypadá to hodně zajímavě. Já jsem právě teď taková ubitá, jak jsem četla hned po sobě Anežku i Rok kohouta. Četla jsem pak v nějakých diskuzích, že Domov je místo, odkud Tě nevyhodí je zas opačný extrém, ale ráda přečtu a posoudím sama. Chtělo by to nejlíp nějaké oficiální statistiky nebo víc zkušeností, ale to asi neexistuje…
Maceška má blog na Aktuálně: http://blog.aktualne.cz/blogy/dagmar-zezulova.php. Já to měla přesně jako Ty, přečetla jsem Rok kohouta a další dvě knihy, pak jsem potřebovala trochu jiný pohlep, proto ta Zezulová. Nicméně závěr pro mě byl ten, že jsem přestala uvažovat o hostinské péči, ke které jsem stejně neměla podporu od manžela.
Hostitelské péči, ne hostinské. Sakra, na co takhle v pondělí ráno myslím? :-D
Blog každopádně moc zajímavý, knížku určitě přečtu. Jinak já se právě pěstounství a adopce hodně bojím a obávám se, že bych to nezvládla. U nás by byl spíš manžel pro, když jsme o tom hypoteticky diskutovali :)
Dnes je to druhá kladná reakce na Anežku. A těch pozitivních ohlasů už jsem na knihu četla tolik, že si ji vážně budu muset přečíst :) Moc pěkně napsané! Jsem ráda, že rasismus není hlavní téma, i tak je ale volba romské problematiky hodně zajímavá. Na knihu jsem fakt zvědavá – vypadá výborně.
Zas bych asi neměla tak velká očekávání, abys pak nebyla zklamaná :) Ale za přečtení určitě stojí, styl i téma určitě zaujme.
Anežku mám na seznamu k přečtení a doufám, že se k ní brzy dostanu – těch zajímavých témat v sobě nese docela dost… Děkuju za povedenou recenzi a jsem zvědavá, jak si s knihou poradím. :) Zatím mi přijde, že to pro mě nebude nejlehčí čtení.
Děkuji za komentář :) Nejlehčí čtení to opravdu není… Bavila jsem se u nás s knihovnicí a také říkala, že knížku musela několikrát odložit, jak to musela rozdýchat.
Anežku jsem si nedávno koupila, protože jsem na ni zatím četla samé kladné recenze a láká mě to téma. Četla jsem Rok kohouta, asi před rokem, a kdybych neznala ten kontext, tak bych se asi trochu ztratila. Hlavně mi Rok kohouta přišel takový…pořád dokola (stížnosti krádeže, policie, pasťák, krádeže, policie, pasťák…), tak doufám, že Anežka bude čtivější :-)
Díky za komentář. Rok kohouta je opravdu spíš takový deník, který na mě působil, že se autorka potřebovala v rámci své terapie vypsat ze svých pocitů. Anežka je určitě formálně i obsahově hodně jiná, v určitém smyslu zajímavější, ale zároveň zase není tak autentická. Tak uvidíš, jak se bude líbit :)
Tak to si určitě přečtu, děkuji za tip!
Jsem ráda, že zaujala. Díky :)